Z jakého důvodu stavíme my lidé schopnosti léčitele mimo působení pozemských zákonů?

Léčitelské schopnosti (v naší zemi široký pojem opředený mlhou) jsou zajisté darem, o který smíme poprosit, je-li v nás touha tímto způsobem pomáhat druhým. 

Touha, která u někoho vytryskne z největších hlubin duše… a u jiného nevyvolá jediný citový záchvěv. Náhoda? Poprosit smíme, ale o tom, zda nám bude dar propůjčen, nerozhodujeme my, nýbrž vyšší moc, tak jako o každém jiném darovaném nadání. 

Léčitelské schopnosti jsou darem především pro léčitele samotného, neboť je to právě on, komu je často dávána možnost napravit vlastní pochybení v minulých životech. Bez opětovného darování těchto schopností by pro něho náprava nebyla možná. To je také jedna z odpovědí na otázku, proč je někdo má a někdo ne. Proč si schopnost léčení nelze osvojit jako metodu nebo techniku, proč ji nelze získat pozemským vzděláním, proč si ji nelze vynutit. Zároveň, a to je podstatné, lidé, kteří disponují skutečnými léčitelskými schopnostmi, jsou ti, kteří po nich kdysi velmi toužili a po několik životů rozvíjeli. Dnes tyto schopnosti „sklízí“ jako svůj talent, nadání, jako něco přirozeného.

Léčitelským schopnostem se nedá naučit, otevírají se samy, spontánně, bez jakéhokoliv napomáhání, v pravý čas. Tím je okamžik, kdy duchovní proměna člověka vytvořila půdu pro jejich přijetí. S darem léčení už se člověk narodil a je mu propůjčen na celý život. Není v moci nikoho, aby mu jej odebral, neboť je součástí jeho ducha, který může vyšší síly jako jediný přijímat. Je to tedy duch, kdo tyto síly přijímá, a teprve jeho prostřednictvím fyzické tělo. Každý léčitel by měl vědět, že i když je jeho dar sebevětší, jeho pomoc a způsob léčení bude vždy odpovídat pouze jeho vnitřní duchovní zralosti a čistotě jeho nitra. Léčitelské schopnosti jsou pro léčitele darem i závazkem k užití v dobré víře, silou přiměřenou.